Jmenuju se Andy - II.díl
2.kapitola – Asi jsme se všichni zbláznili…
Tak dlouhou dobu jsem nepsala, tak dlouhou. Poslední dobou mívám pocit, že jsme se všichni zbláznili. V zoufalství se snažíme odlišovat a děláme hlouposti. Křečovitě se snažíme být tak nepodobní rodičům, jak to jenom jde, tak nezávislí. Snažíme se o rebelii, za žádnou cenu se s nimi neshodneme, děláme zbytečné změny a unáhlená rozhodnutí.
Říká se, že puberťák je ten, kdo to dobře myslí, ale špatně dělá. Tak proč nám sakra nikdo neporadí, jak svoje myšlenky uskutečnit správně?! Začínáme být přehnaně nezávislí, stavíme se ve svých rozhodnutích na hlavu a jsou věci, na kterých nám už nezáleží tak, jako dřív.
„Znám pouze realitu snovou,
jsme zavraždění dobou.“
(Kryštof, V siločarách)
Ve svém cynismu a pokrytectví, které je jen maskou nejistoty a beznaděje, se začínáme chovat jako ti, které jsme dříve odsuzovali. Morálka je čím dál pokleslejší a nejhorší na tom všem je, že se ke všemu rádi a s lehkostí veřejně přiznáváme pod záminkou svobodomyslnosti.
Kážou nám o zodpovědnosti, ale když se ji snažíme přijmout, tak nám to rozmluví. Nevšímají si nás a my se musíme bavit mezi sebou. Odvázaně a beze lží, co bychom si taky chtěli tajit, vždyť jsme všichni stejní. Žádné předsudky, žádná omezení. Otevřeně mluvíme o věcech, o kterých dřív nemluvil nikdo. Ve snaze upozornit na sebe si hrajeme na nenápadnost a ve skrytu duše doufáme, že nám porozumí. Neporozumění nás jen utvrdí v tom, že naši otevřenost by rodiče nejspíš nepochopili.
Jednou jsme unavení a melancholičtí, utápíme se v depresích, podruhé v mánii vybíjíme veškerou přebytečnou energii, vybuchujeme v záchvatech snahy dostat pocity na povrch. Popuzujeme tím ostatní a sami získáváme další důvod, proč nevěřit, že nám mohou porozumět. Cítíme se svobodní, když děláme něco, s čím by třeba naši rodiče úplně nesouhlasili. Dobře totiž víme, že mají na svět poněkud jiný pohled než my, a občas to i vypadá, že nemluvíme stejnou řečí. A nalézt společný jazyk se bojíme kvůli nepochopení.
Mám jednu kamarádku, jmenuje se Mara. Znám ji hodně dobře, přestože se moc často nevidíme. Vždycky byla hodně zvláštní, odlišná od ostatních. Nikdy u ní nebylo jasné, ve které časové rovině žije, a nakonec se přidala k hippies. To bylo fajn, konečně našla lidi, kteří jí rozumějí. Obě jsme měly pocit, že teď už bude život jenom lepší a že to špatné období už přešlo. Omyl. Chtěla zodpovědnost, o které jí doma vždycky kázali. Hle! Ukázalo se, že její rodiče jsou cyničtější než my, když se snažíme lišit. Za nesmírnou odvahu snažit se s rodiči si vůbec promluvit jí čekal odpovídající trest. Jenom proto, že se jim něco nelíbí a nezamlouvá jí přece nemůžou bránit v tom, aby žila svůj život podle vlastního uvážení a podle vlastních pravidel. Ale ne, ona je totiž ještě malá a v sedmnácti ještě nemůže vědět, co je pro ni dobré.
Mě je sedmnáct jenom malou chvíli, ale ona už bude plnoletá. Nejhorší se mi zdá fakt, že Mara je někdy dospělejší než oba její rodiče dohromady. Copak je to fér, někomu svými konvencemi bránit v životě? To je možná důvod, proč skrýváme svoje pocity a pohnutky, proč s nimi nemluvíme. Mezi nám podobnými nás nesváží žádné konvence, neexistuje tu žádná stará škola. Holky už nejsou nezodpovědné slepice, co by se hodily leda k plotně, a kluci zas nejsou malé dětičky držící se maminčiny sukně, kteří slepě poslouchají příkazy rodičů. V některých ohledech začínáme být dospělejší než dospělí, ale to nikdo vidět nechce.
Pro ně jsme stále malé děti. Tak rádi vypráví o tom, jak jsme v pěti letech jedli kašičku a jak nám vypadl první mléčný zub. Za dvacet let prý budu ráda, že vypadám mladší. Proč mě to jenom neuklidňuje?! Snad je to tím, že se třeba dalších dvaceti let dožít nemusím. Život je krátký a jeho délka relativní. A když ho chceme prožít tak, abychom si jednou mohli říct „Pro něco jsem žil!“, nesmíme brát v potaz povrchní skutečnost.
Nejspíš už začínám chápat svého malého bratrance, který na každou návštěvu drze křičí „Já nejsem žádný mimino! Mě už je čtyři a půl!“ a myslí to smrtelně vážně. Má pravdu. Jen ať si všichni zvyknou, že nebudeme nadosmrti malá miminka v růžových oblečcích a nevinným kukučem. Z růžové barvy dostává čím dál víc lidí osypky a nevinnost už taky bere dost za své. Možná bych taky měla občas začít křičet, že už nejsem žádný mimino, že je mi sedmnáct. Skvělý nápad, při nejbližší příležitosti bych si tím podkopla poslední příděl dospělosti, který mi zbývá. Jediná možnost je dokázat, že už nejsme malí, ale když to někdo nechce vidět a chápat, dokazuje se těžko. A my nemáme sílu dokazovat něco i jim, když už jsme něco dokázali sami sobě.
Hudba osvobozuje a očišťuje. Čím hlasitější, tím lepší. Tak hlasitá, aby člověk neslyšel vlastní myšlenky a vyčistil si hlavu. Punk, rock, metal. Cokoliv optimistického a rychlého, žádné hloupé pomalé romantické cajdáky, co jenom dostanou do deprese. Mít melodii pod kůží a rytmus v žilách, to je to, co člověk potřebuje. Pak píšu o tom, co si myslím. Tak nezaujatě, jak mi to subjektivní vnímání dovolí. Neumím myslet jako oni a nevím, proč se chovají tak, jak se chovají.
Třeba jako právě teď. Srším energií a prsty mi samy tančí po klávesnici, na jazyku se objevují správná slova tak rychle, že některá z nich si ani nestačím zapamatovat a už jsou nenávratně ztracená. Žiju tím zvláštním pocitem svobody, klidu a čehosi, co popsat nedokážu. Čím jsme starší, tím více chápeme, jak těžké je popsat to, co cítíme. Občas slova opravdu nestačí. Žít v míru s hodnotami, které uznáváme, a hlavně sami se sebou. Cítit, že žiju, to chci. Nic víc, nic míň.
Mívám pocit, že přes rty se nám dere příval slov. Tisíce slov a stovky vět, všechny stejně lživé. Nalháváme sami sobě, že… Ne, já to nedokážu popsat. Někdy slova nestačí, aby vyjádřila, co člověk cítí. Myslím, že to nebude jen někdy. Mě se to stává docela často. O těžší je to, že sami ani nevíme, co vlastně cítíme. Nechceme si to přiznat nebo nechápeme, jací jsme. Necháváme se ovládat rozumem a konvencemi, přestože se chceme osvobodit.
Chtěla bych mít křídla a uletět. Daleko od všech a všeho. Vysoko, až k oblakům, a prožít své vzdušné zámky. Stavíme své sny a realita je bezostyšně rozbíjí. Krutá přízemnost a okovy banality nás drží v kleci a brání roztáhnout křídla, která vidíme jen my sami. Hvězdy jsou tak vysoko – a přece blízko. Natáhnu ruce a možná se jich dotknu. Teď jedna padá. Člověk si prý má přát to, co mu okamžitě bleskne hlavou. Mě se vždycky bez rozmyslu vybavila něčí jména.