Dracův úkol - 3.kapitola - Věž v bouři
Stál proti němu, ruce se mu chvěly. Už věděl, že to nedokáže, že nedokáže zabít, věděl to stejně dobře jako Brumbál. Stál proti němu, měl tu nejlepší šanci, kterou mu osud mohl dát, ale Draco prostě nedokázal zabít. Pomalu sklonil hůlku. Kdyby prostě utekl a…
Bylo pozdě. Skupina smrtijedů v čele s Šedohřbetem vtrhla do věže. Neslyšel je, nedokázal je slyšet. Bylo mu to jedno, oni sami věděli, že to nedokáže. Klepal se jako osika. Nevnímal Brumbála, který si stále ještě věřil, nevnímal Fenrira, který si z obličeje utíral lidskou krev. Nevnímal vůbec nic, jen to, že je mu strašně zle. Měl pocit, že musí zvracet nebo křičet. Doufal, že ho někdo zachrání; kdokoliv a jakýmkoliv způsobem, jen ať ho vysvobodí…
Uvědomil si, jak je zajímavé, že člověk dospěje tehdy, když se ho začne týkat smrt. Vždycky si myslel, že je jednoduché zabít. Teď věděl, že má Brumbál pravdu. Tomu, kdo nikdy nezabil, se zdá vražda jednoduchá. Ten, kdo jí čelil tváří v tvář, už se na ni tak nikdy podívat nedokáže. Přál si, aby byl znovu tím bezstarostným dítětem, jakým býval, ale předem věděl, jak je to přání bláhové. Nevnímal nechutné vtipy Fenrira, ze kterých se obracel žaludek, jemu bylo na zvracení už tak. Doufal, že ho někdo zachrání, že mu přijde na pomoc. Najednou doufal, že smrt bude milosrdná. K němu…
Do místnosti vrazil Snape a hrubě Draca odstrčil. Draco se zatím úporně bránil slzám, které se draly na povrch. Byly to slzy úlevy, přestože mu pořád ještě bylo strašně zle. Vysvobodil ho a bylo mu jedno za jakou cenu. Toužil utéct, zmizet z povrchu země, jako by se nikdy nenarodil.